Zlatý prciny říkala jedna paní ve filmu Nejistá sezóna.

Právě jsem se vrátila z nemocnice. Včera to byla poslední noc, během níž práskly dveře dvakrát za sebou, to když přivedli dvě další spolunocležnice.

Před JIP jsem potkala Zuzku. Odkudsi jí vedla hadička do takového džbánku, byl skoro naplněný krví.
Zuzka vylezla z jipky.
"Jak se máš?" zeptala jsem se jí.
"Jo, dobře, už mám druhou lahvičku."
"Oni ti dávají transfúzi?"
"Ne, to ze mě vytejká."
"A kam jdeš?"
"Kam bych šla, zakouřit si."

Když jsem večer usínala, vzpomněla jsem si na to. Přišlo mi tak přirozený, že si jde zakouřit a teče z ní krev, přišlo mi přirozený, že krvácí právě proto, že potratila.
Ale po chvilce uváh mě zarazily hned dvě skutečnosti. Jednak, že si jde zakouřit, zatímco dítě, které se jí mohlo narodit, mizí někde v těch pixlách, jednak, že mi to připadalo úplně normální.

Achjo, achjo, člověk tak lehce otupí, stačí ležet pět dní na gynekologii. Zlatý prciny ---

Kůže mi zhýráním praská a rudne.

K snídani, k obědu i k večeři už mi stačí jenom teplé mléko, cukr a maminčin rum na pečení, zjistila jsem, že mi ta chut jazyk svazuje a rozvazuje zároveň. A že je sametová.

Napíšem' si dechem na ret
jak jsme tady hodní.

Četla jsem Párala. Ani nevím proč, ale četla jsem ho. Připadá mi trochu samolibej, ale i kdybych přečetla od něj všechny knížky a možná i kdbyych ho znala osobně, nic by mě neopravňovalo to o něm skutečně tvrdit.

No tak já to teda říkat nebudu!

Už jsem se trochu začala těšit na dnešní večer. Snad to nebude stát moc peněz.

Nemáte občas nutkání vyfotit sami sebe bez oblečení? Anebo chodit po čtyřech po Praze? Já se jenom tak ptám ---

Chodit po čtyřech není dobré na klouby, obzvláště, má-li člověk artritis. Ostatně, o tom psal taky Páral. Že jedinou útěchou je, že i lordský klouby tímto trpěj'.

Nedávno jsem si v teple a pohodlí domova přečetla: "Když tě dostanu do stanu, dostanu?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou, vyšla z bytu, zamkla dveře a šla se procházet. Asi za tři čtvrtě hodiny jsem pochopila smysl věty (a opovažte se mi tvrdit, že to je starý) a usmála jsem se nad tím, jak je to blbý. Venku byla modrá obloha, můj úsměv se začal šířit až do nebeských dálek. Začala jsem se smát. Nejdřív potichu, do šály. Pak kdákavým smíchem. Do šály. Pak mi šála upadla. Pak jsem se smála nahlas a bez tlumiče. Lidi se na mě koukali. Přitom to je taková blbost.

Říkala jsem vám, že mám plyšovýho křečka? A že nejtlustší muž světa zhubnul? Nejtlustší muž světa se jmenuje Paul Mason.

Přibývá stínů
a stará svíce nehřeje
chvíli se zdálo
že kromě ginu
barví ti líce
naděje.

U Zdenky na blogu jsem viděla hlášky. Tak jsem zalovila taky u sebe, co mám napsáno, sem takříkajíc dám ...
Ovšem pochybuju, že to pochopí někdo, kdo s náma do tý školy pořád nechodí.

Čeština
Šímová: "Jak se dostal sir Walter Scott od básnické tvorby k próze?"
Zdenka: "Nerýmovalo se mu to."

Šímová: "Kdybyste byli tak laskavi a ---"

Šímová: "Kde mám fonetiku ... teda propisku."


Matematika
Rychtr: (hází houbu do umývadla, ta se však odrazí a spadne do odpaďáku) "To byl koš!"
posléze
Rychtr: Cecil, smaž tabuli ... neboj, houbu ti vyždímu.

Rychtr: (črtá kružnici) "Jé, ta se mi povedla."

Vítek: "Musíme si Hanču užít, než nám slehne." (-- půjde na mateřskou)

Rychtr: "Proč se tomu nesmějete, posledně jste se tak smáli..."

Rychtr: "Tohle je moje číslo. Klidně mi volejte i v noci, narazíte-li na matematický problém."

kdosi: "Dvě vteřiny po zvonení a Hanča furt nikde. Nestalo se jí něco?"

Protože upravuju jeden z mejch textů pro scénický čtení jednoho divadelního souboru, ve kterém jsou i docela hezký kluci, celý dopoledne jsem škrtala, a teď nemám ani text ani inkoust. Proč jsem tak blbá ---

Pročítala jsem si stránky sešitu, kam si tyhle všechny hovadiny píšu. Je takovej vínovej. Mám ho asi sedm měsíců. Akorát že jsem do něj sedm měsíců nepsala. Začala jsem až celkem nedávno.

Je v něm jedna stránka, která je úplně počmáráná a politá inkoustem -- Honza Moravec měl ten den referát na Kafku, protože jsem si na ni napsala: "sex = trest za lásku."

A v biologii jsme brali endokrinní soustavu. Asi.

Erytrocyty
maj city
koláčovitého tvaru
bezjaderné.

Co asi děláš, říkal jsi, at nemám strach. Ale. Ale ---
Globus se otáčí a my si promíjíme. My si přece promíjíme!

Chci od tebe pomoc, chci, abys mi plnil funkci brzlíku! A proto, čím je člověk starší, tím víc si chce udržet "vztah", protože mu brzlík sám už funkci neplní, a proto hledá někoho, kdo by to taky zvládnul za něj.
Globus se otáčí a my si promíjíme.

Musím tu stránku vytrhnout, vůbec nechápu, čeho se týká. A nechcete vidět můj komix? A rovnou podotýkám, že nepodporuju žádný nacistický hnutí --- a vůbec nic takovýho. Jenom jsem nakreslila komix o svém fyzikáři, jak on nám ho vyprávěl, jenomže německy.  A v tom předposledním okénku nehajluje, jenom ukazuje rukou --- tyjo, já mám ale fakt strach, že mě někdo nařkne.

Je v tomhle zatroleným bytě ale smutno, když tu nikdo není. Hrozně jsem se těšila, až ho budu mít pro sebe, a teď je mi tu smutno. Skoro se až těším, až přijde nějaký ten Godot. Představa života o samotě zdá se čím dál horší, třeba moje babička žije sama už dlouho a kromě občasných návštěv příbuzenstva ze života nic moc nemá. A když ji navštěvujeme my, nemá ze života už vůbec nic.

Nikdo tudy nechodí, nikdo netříská dveřma a nenadává, nikdo nepřiklápí prkýnko na záchodě, nesplachuje, nikdo mi nevyčítá, že jsem něco neudělala. Nemám si na koho  stěžovat. Je to peklo! Jsem Faust!

Když tu jsou lidi, učím se matiku a nadávám, že jsou moc hluční. Ale v tomhle tichu se učit fakt nemůžu, to nejde, to je směšný. Měla bych jít někam ven, já vím, večer je přece ten koncert, ale to je ještě horší, ten byt mě pohlcuje! Nedokážu z něj odejít. A teď už vůbec ne, rozmrazuju si krokety, mám hlad a není tu nic k jídlu. Peklo! Nemám jídlo. Musím si dojít nakoupit, ale to nedokážu, protože bych se musela sebrat --- musím jít, musím, musím! Aspoň chleba by tu mohl bejt.

A je tu listový těsto, mohla bych upéci štrůdl. Ale proč? Proč, když mi ho nikdo nesní před nosem? Komu budu nadávat, že ohlodal kraje? A kdo mi bude říkat, že jsem tam dala moc skořice, když jsem v tomhle zatroleným bytě úplně sama?

Připomíná mi to celý tu Edith Piaf, která od sebe všechny vyhnala. A hned, jak odešli, začala ječet, že nedokáže bejt sama.

Ale já fakt nedokážu bejt sama, přijďte na návštěvu --- přineste hrušky. Já NEUMÍM bejt sama.

Prosím ---